Taneční soubor
Tanečně pohybový scénický projekt Chléb náš vezdejší, jenž vznikl na hudbu tří kantát Bohuslava Martinů, byl ve světové premiéře uveden (30. 4.) v nedávno dokončeném kulturním komplexu Sono - Centrum (ul. Na Veveří 115, Brno–Žabovřesky). Následujícího dne program zazněl také v Uherském Hradišti. Obě představení měla mimořádně příznivý ohlas.
Hudebně-taneční zpracování tří kantát Martinů, zařazených do celovečerního programu (bez přestávky!) v pořadí Proroctví Izaiášovo (1959), Polní mše (1939) a Hora tří světel (1954) by však možná z hlediska chronologické posloupnosti mohlo na první pohled poněkud překvapit. Choreografka a režisérka představení Ladislava Košíková (na snímku) však tuto volbu odůvodnila tematickými záměry, kdy celek sleduje fáze života – slovy inscenátorky - od zániku směrem ke zrodu, směrem k lásce, víře a naději. Odklon od chronologie tudíž lze pochopit. Odpovídá totiž uměleckému záměru inscenace – a ten byl dokonale splněn. »Spojení kantát v postupném řazení ‚Proroctví Izaiášovo‘, ‚Polní mše‘ a ‚Hora tří světel‘ vnímám i jako reakci na dění v současné společnosti,« dodala tvůrkyně jevištní verze.
Za hudební součinnosti dirigenta Tomáše Krejčího a ve spolupráci se sbormistrem Janem Špačkem se poloprofesionální brněnská sdružení Slovanský komorní ansámbl a mužský pěvecký sbor Láska opravdivá snažily i náročné partie předvést na velmi solidní úrovni. Srovnávat tuto interpretaci s provedeními špičkových profesionálů samozřejmě nelze. Zatímco sólistky Hana Škarková (soprán) a Veronika Chlebková (alt) svými výkony přesvědčily jen zčásti, vyzvednout naopak lze výkon barytonisty Jiřího Miroslava Procházky. Jeho projev dokonale souzněl s myšlenkovým poselstvím děl.
Společně s brněnskými hudebníky se úkolu výborně zhostil uherskohradišťský Taneční soubor Hradišťan, jehož je autorka pásma Košíková uměleckou vedoucí. Pominout nelze režijní spolupráci mladého a talentovaného Tomáše Pilaře, jenž se naposledy se zdarem dokonale prosadil coby tvůrce výsledné podoby nové inscenace mladistvé opery Martinů Voják a tanečnice na scéně plzeňského Divadla Josefa Kajetána Tyla.
Přestože od vzniku těchto kantát uplynulo víc než půlstoletí, odkaz slavného poličského rodáka Martinů má svým duchovním obsahem stále silný dosah, uvedla k nastudování choreografka Košíková. Platilo to hned o úvodní části Proroctví Izaiášovo. Předneseno bylo tentokrát v autentické hebrejštině - ovšem s českým překladem v tištěném programovém bulletinu. Kantáta obvykle zaznívá česky, proto lze ocenit výraznou (pro interprety jistě nesnadnou) výslovnost vokální složky. Pohybová rovina se orientovala především na plastičnost scénických výjevů a jejich maximální rozprostření po celé ploše.
Vjemovou rozmanitost spoluvytvářely nejen neustále se měnící útvary tanečníků a tanečnic, ale i vhodně různorodě pojatý barevný design s hojným využitím výrazně odstíněných ostřejších švenků. Hudba, vytvořená spíše pro koncertní využití, tím nabyla na své jevištně vizuální dramatičnosti. Její spojení s pohybem tudíž zapůsobilo až překvapivě kompaktně. Košíková namísto akcentování pohybové složky vsadila zdařile spíše na průběžně proměnlivé obrazce, připomínající jakási »oživlá sousoší. S tematikou díla to dokonale souzní.
I bez nadbytku obvyklých skokových pasáží, »zvedaček« a dalších divácky efektních prvků neustálá proměnnost výjevů dokonale evokovala děj textové roviny. Tedy jakási pohybová báseň v čase... Choreografka citlivě pracovala i s přenášením těžišť těl tanečníků. Snad tím byly naznačovány nejen vlny textově připomínaných příbojů vichřic, ale i vlnění lidského vnímání světa. Šlo tedy o osobitý přínos v jevištním ztvárnění díla, jež známe vlastně jen v hudební podobě. »V apokalyptických obrazech je ukryta jakási předzvěst úmrtí, poslední sbohem světu, všem jeho nespravedlnostem, násilí a cynismu,« poznamenala k této části choreografka.
Neméně svébytně Košíková procítila následnou Polní mši. Dílo s protiválečnou tematikou vzniklo na počátku druhé světové války jako odsudek fašizujících tendencí v Evropě. Zatímco obecně dobře známá verze světoznámého choreografa Jiřího Kyliána pohybově stavěla především na zpodobení válečných vřav, čili v rovině především vojenské, zpodobení Košíkové k tomu spoluvytváří dialektickou analogii, připomínající též strádání civilistů a jejich smutky či touhy. Ženský element, ať milenek či matek, tvoří samostatnou kontrapunkticky kontrastní linii.
Je tím dosahováno nemenšího vizuálního účinu. Zpodobení představ aktérů v náznakovosti sehrává důležitou součást dramatického vývoje. Kyliánova podoba sice byla možná na první pohled výrazově akčnější, nicméně obě choreografie mají své přednosti. U Košíkové mohl zaujmout také opakovaný motiv stylizovaného verbuňku, který však tematicky souzní s textovou předlohou díla. Emotivně silně vypjatá Polní mše v podobě meditativního zastavení vojáků ve válečné vřavě, kdy vzpomínají na domov a prosí o záchranu svých duší, poskvrněných válečnou krví, se kdysi skutečně stala posilou československých vojsk uprostřed bojů za rodnou vlast, za národ. I na jevišti tento motiv dominoval. A také výrazně oslovoval.
Závěrečná část večera Hora tří světel nás přenáší do roviny vědomí, že každý člověk je jedinečný, stejně jako je jedinečný každý úkaz přírody, tedy každý okamžik našich životů. Kantáta tak uzavírá trojici v přirozeně pokračující rovině myšlenkové i výrazově formální. Tklivý, komorně pojatý závěr druhé části Polní mše je tudíž střídán příchodem hudebního (i myšlenkového) finále.
Je potěšitelné, že nastudování se ujali především mladí interpreti. Přestože velmi dobře (až dokonale) ovládají profesní předpoklady hudební i taneční, jejich výkon formálně stále patří do roviny nadšeného, pozitivně vnímaného amatérismu. To ovšem není odsudek, naopak jejich přednost. Představení by jistě mělo zaznít také jinde, zejména v Praze nebo ve skladatelově rodné Poličce.
Tomáš HEJZLAR